Imobilizační syndrom: nehybnost zásadně ohrožuje zdraví pacientů. Jak mu lze předejít?

Jaká je nejvážnější komplikace imobilizačního syndromu?

Vážným zdravotním problémem u těchto pacientů je vznik proleženin neboli dekubitů. Jsou různého stupně a vznikají v důsledku stlačení nebo tření tkáně. Ke zhoršení přispívá mimo jiné vlhkost způsobená potem nebo inkontinencí. Imobilizační syndrom přispívá k jejich vzniku snížením elasticity kůže. Stav zhoršuje také dehydratace, špatná strava a v neposlední řadě infekce.

Na co bychom se měli u těchto rizikových pacientů zaměřit a na co si dát pozor?

Imobilizační neboli inaktivní syndrom je komplexní zdravotní problém, který negativně ovlivňuje fyzické zdraví, ale i duševní pohodu pacienta. Vzniká v důsledku dlouhodobé nehybnosti, ať už z důvodu pokročilého věku, a tedy omezené hybnosti, nebo nemoci, která pacienta upoutá na lůžko. „Imobilizační syndrom je závažný zdravotní stav, který postihuje téměř všechny systémy v našem těle. Mezi nejčastější příčiny imobility patří úrazy, vážná (chronická) onemocnění, například kardiovaskulárního původu, nebo nejrůznější infekce,“ vysvětluje zdravotní sestra Věra Hladíková z Centra hojení chronických ran v Přelouči, a dodává: „Příznaky imobilizačního syndromu jsou různé, může to být bolest i při mírném pohybu s důsledkem celkové dekondice pacienta, tedy omezení či vymizení pohybové aktivity. To se projeví i na oběhové soustavě pacienta, může být více unavený, stěžovat si na slabost apod. Tyto příznaky se mohou objevit v různém časovém horizontu, záleží na celkovém zdravotním stavu pacienta, jeho věku a dalších faktorech. Od několika dnů až po měsíce.“

Jak se projevuje imobilizační syndrom?

Svalová a kosterní soustava – postupně dochází k ochabování svalů neboli atrofii, zvyšuje se vyplavování množství kalcia z kostí, což vede k obávané osteoporóze. „Již po týdnu může pacient ztratit až třetinu svalové hmoty, proto pacienta udržujeme v pohybu, jak je to jen možné,“ upozorňuje Věra Hladíková.

Kardiovaskulární systém – rizikovým příznakem je dlouhodobé zvyšování tepové frekvence. Zároveň může při náhlé změně polohy pacienta dojít k poklesu krevního tlaku. Krevní oběh se zpomaluje a v nejvážnějších případech může pacientovi hrozit žilní trombóza nebo embolie.[1] Mluvíme také o tzv. ortostatické hypotenzi, kdy se krev hromadí v dolních končetinách, klesá centrální tlak a je narušeno prokrvení mozku. Pacient má závratě nebo se mu při změně polohy točí hlava.

Respirační systém – dochází ke snižování celkové plicní kapacity. Při dlouhodobém upoutání na lůžko se bránice posouvá nahoru, čímž se zmenšuje objem hrudníku.[2] Pacientům hrozí například hypostatická pneumonie (zápal plic) či zhoršená schopnost vykašlávat hlen.[3]

Vylučovací systém – „Poloha vleže na zádech má za následek stagnaci moči v ledvinové pánvičce, což může vést ke vzniku ledvinových kamenů. Dochází ke zhoršenému vyprazdňování a v nejvážnějších případech hrozí opakované infekce močového měchýře, inkontinence a trvalé zavedení močového katétru,“[4] popisuje Věra Hladíková.

Trávicí systém – imobilní pacienti ztrácejí chuť k jídlu, což může vést k zavedení nasogastrické sondy. Dochází také ke snížení peristaltiky ve střevech, pacienti pak často trpí zácpou.

Kůže – snižuje se elasticita kůže a velmi často se objevují proleženiny neboli dekubity. Nejohroženějšími částmi těla u ležících pacientů jsou paty, oblast křížové kosti a kyčelního kloubu, hýždě, lopatky, zadní část hlavy a boční strany kolen.

Nervový systém – pacienti nemají dostatek podnětů, což vede k neklidu či podrážděnosti. Pacient může být zmatený a ospalý nebo mít naopak problémy se spánkem.

„S imobilizačním syndromem je spojena celá řada komplikací. Mezi nejčastější fyzické komplikace patří atrofie, ztuhlost a omezená pohyblivost kloubů, osteoporóza, zvýšené riziko vzniku krevních sraženin a právě vznik dekubitů. Mezi symptomy samozřejmě řadíme i dehydrataci a malnutrici. K psychickým projevům syndromu patří bezesporu deprese, tedy pocit beznaděje a smutku, který je spojen nejen s omezenou mobilitou, ale především se sociální izolací od životního partnera, rodiny, přátel a blízkých. Pacienti mohou být také úzkostliví a vystresovaní. S tím se pojí například i ztráta schopnosti provádět rutinní aktivity, jako je denní hygiena, oblékání, příprava stravy apod., což vede k poklesu životní pohody a spokojenosti," shrnuje Věra Hladíková.

Jaká je vůbec prevence?

„Zcela stěžejní je pravidelný pohyb, případně pravidelná fyzioterapie – důkladně protahovat všechny klouby a jakmile to stav pacienta dovolí, začít s chůzí. Využívat se dají i nejrůznější ortopedické pomůcky, například chodítka,“ říká Hladíková. Důležité je i pravidelné polohování pacientů, kterým lze zabránit vzniku dekubitů a eliminovat bolest. Nejčastěji se u pacientů střídá poloha na zádech s polohami na bocích. Využít můžeme i (semi)Fowlerovu polohu, kdy má pacient vyvýšenou horní polovinu těla o 45 nebo 90 stupňů.[5] Vše ovšem záleží na primárním onemocnění pacienta – správnou rehabilitaci i polohování by proto měl vždy stanovit lékař nebo fyzioterapeut.

„Pacient musí být neustále povzbuzován k příjmu tekutin, aby se zabránilo dehydrataci. Sledovat se musí i příjem jídla. Ideální jsou konzultace stravovacího režimu s nutričními terapeuty. Vhodná jsou jídla s vyšším obsahem vlákniny,“ přibližuje Hladíková, a dodává: „Důraz musí být kladen zejména na prevenci a péči o opruzeniny a proleženiny.“

Čtvero hlavní doporučení

1. Rehabilitace a fyzioterapie:

• Pravidelné cvičení pomáhá udržovat svalovou sílu a flexibilitu.
• Zlepšení kloubní pohyblivosti pomocí mobilizačních pomůcek.
• Trénink denních aktivit s ergoterapeuty.
• Pomůcky pro mobilitu (například chodítka nebo hole).

2. Nutriční podpora:

• Zajištění dostatečné výživy a hydratace pacientů.

3. Psychologická podpora:

• Pomoc při zvládání deprese a úzkosti.
• Pravidelný kontakt s blízkými.

4. Celková léčba:

• Celkový přístup k prevenci a léčbě imobilizačního syndromu by měl být multidisciplinární, zahrnující lékaře, fyzioterapeuty, ergoterapeuty, psychoterapeuty, ale i rodinu pacienta. „Prevence i léčba každého typu rány je velmi specifická. V Centrech hojení chronických ran se například umíme postarat o bolestivé dekubity a poskytnout špičkovou péči, díky níž se pacient co nejrychleji vrátí zpět do běžného režimu. A navíc mu tato péče zajistí, že se komplikace již znovu neobjeví,“ uzavírá Věra Hladíková z Centra hojení chronických ran v Přelouči.

Centra hojení chronických ran

[1] https://www.vovcr.cz/odz/zdrav/486/page16.html

[2] https://www.health.gov.sk/Zdroje?/Sources/dokumenty/SDTP/standardy/15-12-2021/3_1-Imobilita-u-geriatrickeho-pacienta-Geriatria.pdf

[3] https://www.health.gov.sk/Zdroje?/Sources/dokumenty/SDTP/standardy/15-12-2021/3_1-Imobilita-u-geriatrickeho-pacienta-Geriatria.pdf

[4] https://is.muni.cz/el/med/podzim2015/BPDV011c/um/59248031/5_IMOBILIZACNI_SYNDROM_prez.pdf

[5] https://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2009/02/12.pdf