Záškrt – příčiny, příznaky, výskyt a léčba

Záškrt obvykle napadá horní cesty dýchací a způsobuje vznik pablán, které ztěžují dýchání. V nejzávažnějších případech pak může vést až ke smrti pacienta.

Záškrt a jeho příčiny

Záškrt (difterie nebo též diftérie) je znám už od starověku a před zavedením povinného očkování byl častou příčinou zejména dětské nemocnosti a úmrtnosti. Dnes je problémem spíše v rozvojových zemích na území Asie, Afriky či Latinské Ameriky, nelze však vyloučit případný import do Evropy.

Záškrt obvykle napadá horní cesty dýchací a způsobuje vznik pablán, které ztěžují dýchání. V nejzávažnějších případech pak může vést až ke smrti pacienta. Samotnou nemoc vyvolává působení toxinů koryneformních mikrobů. Původcem jsou bakterie Corynebacterium diphtheriae, případně zvířecí druhy Corynebacterium ulcerans a Corynebacterium pseudotuberculosis, říká MUDr. Andrea Minichová, praktická lékařka z EUC Kliniky Ostrava.

Inkubační doba a příznaky záškrtu

Bakterie Corynebacterium diphtheriae nejsou primárně invazivní. Po inkubační době, která většinou trvá 2−5 dní (může se lišit dle místa rozvoje infekce), se v místě vstupu infekce začnou množit a produkovat zmíněný difterický toxin, který se šíří do okolí, způsobuje nekrózu buněk a tvorbu pablán (obsahují odumřelé buňky, fibrin a leukocyty). Bakteriální toxiny se mohou dostat též do krevního oběhu a vážně poškodit srdce, ledviny a centrální nervový systém.

Nejčastěji se záškrt projevuje jako těžká angína s tvorbou pablán, což může zapříčinit zúžení hrtanu i hltanu a následnému dušení. K typickým příznakům onemocnění patří:

• celková slabost,
• bolest v krku,
• horečka,
• zvětšené krční mandle,
• dýchací obtíže.

Vždy je však nutné vzít v potaz, zda se jedná např. o záškrt mandlí, hrtanu či nosní sliznice, přičemž postiženy mohou být též spojivky, pokožka či genitálie.

Klinické formy záškrtu

Na základě symptomů rozlišují lékaři 5 různých klinických forem záškrtu – faryngeální, maligní, laryngeální, nosní a kožní. Jejich popis a konkrétní projevy najdete níže.

·       Faryngeální forma záškrtu

Ta je jedním z nejčastějších klinických nálezů. V prvotní fázi způsobuje horečku, celkovou slabost a bolesti v krku, jehož sliznice bývá oteklá, krční mandle zarudlé a lymfatické uzliny zduřelé.

Později dochází k tvorbě neodstranitelných běložlutých pablán, které se mohou šířit také na měkké patro či do dýchacích cest, čímž dochází k jejich zúžení. Spolu s otokem krku pak mohou způsobit zadušení. V tomto stadiu je dostatečně účinné podání antibiotik.

·       Maligní forma záškrtu

Pokud není včas zahájena léčba, toxin se dostává do krve a poškozuje hlavně buňky myokardu, tubulární epitel ledvin a periferní nervová vlákna. Horečka stoupá, pablány jsou šedavé (později na nich lze rozeznat zeleno-černé nekrotické skvrny) a šíří se až do hrtanu.

Může zde dojít k obrně měkkého patra, což se projevuje huhňavým hlasem, vytékáním tekutiny nosem při pití, často též nasládlým dechem a lymfadenopatií krku (collum Caesari neboli caesarský krk) projevující se extrémním otokem krku.

·       Laryngeální forma záškrtu (difterický krup)

Tato forma záškrtu se většinou projevuje chrapotem, narůstajícím stridorem (patologický poslechový nález), štěkavým kašlem, objevit se může i celková slabost a úzkost. Pablány se šíří do dolních cest dýchacích a onemocnění rychle postupuje.

·       Nosní forma záškrtu

Zasáhne-li záškrt nosní sliznici, dochází zde taktéž k tvorbě pablán a připojuje se hnisavá sekrece z nosu. Průběh sice bývá mírnější, ovšem tato forma záškrtu je vysoce infekční.

·       Kožní forma záškrtu

Při této formě dochází k tvorbě nebolestivých vředů, které jsou pokryty pablánami a špatně se hojí. Kožní difterie se vyskytuje prakticky pouze v rozvojových zemích.

Foto: Unsplash.com

Možné komplikace záškrtu

• Postižení myokardu – někdy se objevuje se zpožděním, ve stadiu rekonvalescence, přičemž projevy mohou být např. arytmie, městnání či blokáda Tawarova raménka.
• Obrna (paréza) měkkého patra – patří mezi časné neurologické komplikace akutního stádia záškrtu (viz výše).
• Symetrické obrny – patří mezi pozdní neurologické komplikace a nastupují 3 týdny až 3 měsíce od začátku onemocnění (polyneuritidy, další obrna měkkého patra, obrna okohybných svalů…).
• Tubulární nekróza – často se objevuje v akutním stadiu záškrtu.

Výskyt a přenos záškrtu

Záškrt postihuje výhradně člověka. Zdrojem nákazy je nemocná osoba či bezpříznakový bacilonosič. Infekce se šíří kapénkovým přenosem (při smrkání, kašlání, kýchání a mluvení), vzácněji nepřímým přenosem čili stykem s kontaminovanými předměty či otevřenou ránou. Vstupní branou infekce jsou nejčastěji mandle, případně nosní sliznice, spojivky, poraněná pokožka, sliznice hrtanu či genitálie.

Diagnostika a léčba záškrtu

Podezření na výskyt záškrtu obvykle vzniká na základě charakteristických klinických příznaků, které však mohou připomínat běžnou angínu. Je tedy důležité provést důkladné vyšetření dutiny ústní a horních cest dýchacích s řádnou kontrolou případné přítomnosti zmiňovaných pablán.

Následně probíhá odběr vzorků z ložisek pro mikrobiologické vyšetření. Definitivním potvrzením záškrtu je pak kultivační záchyt korynebakterií z mandlí či hrtanu, z laboratorního vyšetření krve je pak možné prokázat přítomnost toxinu.

Na kultivační průkaz se však nečeká – již při podezření na záškrt se podává antidifterický imunoglobulin, což je antitoxická protilátka, která rychle inaktivuje přítomný toxin. V časných stádiích je pak možná léčba antibiotiky, zejména penicilinem, ale vhodné jsou též linkosamidy nebo ciprofloxacin. K léčbě bacilonosičství slouží makrolidy.

U těžkých forem záškrtu bývá nutná hospitalizace, při níž se podává krystalický penicilin (nitrožilně). Důležitá je taktéž podpora vitálních funkcí. Při obstrukci dýchacích cest jsou indikovány kortikosteroidy k omezení otoku, případně tracheostomie (umělé vyústění průdušnice na povrch těla), dodává MUDr. Andrea Minichová.

Vzhledem k infekčnosti choroby bývá pacient izolován na infekčním oddělení a přistupuje se též k vyšetření všech osob, které s ním přišly do kontaktu. Každý případ záškrtu podléhá povinnému hlášení příslušné hygienické stanici.

Záškrt a historie

V České republice výskyt záškrtu výrazně snížilo zavedení povinného očkování. Nejvyšší nemocnost záškrtem na našem území byla v průběhu druhé světové války (roku 1943 dosáhla maxima 39 597 případů), kdy se smrtnost pohybovala mezi 5–8 %.

Povinné očkování u nás bylo zavedeno v roce 1946, následně nemocnost prudce klesala až do počátku 70. let, kdy došlo k přerušení endemického výskytu onemocnění. Od roku 1974 se vyskytovaly jen ojedinělé a většinou importované případy onemocnění.

V některých státech světa se však záškrt stále vyskytuje. Nebezpečí vzniku epidemií pak hrozí v komunitách se špatnými hygienickými podmínkami a návyky. K rozvoji onemocnění pak přispívají např. následující faktory:

• vyvanutí imunity po očkování,
• pokles proočkovanosti populace,
• zhoršování socioekonomické situace,
• kontraindikace očkování,
• migrace obyvatelstva,
• bezpříznakové nosičství záškrtu.

Očkování jako prevence záškrtu

Očkování dětí se provádí od 9. týdne věku dítěte, a to očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B, onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b (hexavakcína, schéma 2+1). Druhá dávka následuje po 2 měsících od první a třetí v 11.–13. měsíci života dítěte. Přeočkování pak probíhají následovně:

• v 5–6 letech očkovací látkou proti záškrtu, tetanu a černému kašli,
• v 10–11 letech očkovací látkou proti záškrtu, tetanu, černému kašli a dětské obrně.

Očkování dospělých je vzhledem k možnosti vyvanutí imunity doporučené Světovou zdravotnickou organizací (WHO) každých 10 let. Při cestách do zemí mimo Evropu a Severní Ameriku se přeočkování doporučuje zvláště u starších osob, v případě cest delších než 1 měsíc a při plánovaném užším kontaktu s místním obyvatelstvem.

Foto: Unsplash.com

Záškrt v kostce

Záškrt je infekční onemocnění způsobené přítomností koryneformních mikrobů produkujících bakteriální toxiny. Od zavedení povinného očkování je u nás spíše raritou, v některých zemích se však stále vyskytuje. Přenos nejčastěji probíhá kapénkovou cestou z člověka na člověka a inkubační doba trvá obvykle 2–5 dní.

Typicky se záškrt projevuje jako angína s tvorbou pablán, která vede k zúžení hrtanu i hltanu a následnému dušení. Dále mezi příznaky patří slabost, bolest v krku, horečka, zvětšené krční mandle a dýchací obtíže. Toxiny se mohou dostat do krevního oběhu a vážně poškodit srdce, ledviny a CNS.

Při podezření na záškrt se ihned podává antitoxická protilátka. V časných stádiích je možná léčba antibiotiky, u těžkých forem se za hospitalizace nitrožilně podává krystalický penicilin. Jedinou prevencí záškrtu je očkování, které je u nás povinné. Záškrt může mít fatální komplikace a důsledky, je tedy vždy nutné okamžitě zahájit léčbu.

V případě podezření proto neprodleně vyhledejte lékaře – obrátit se můžete také na odborníky z kliniky EUC.

Lékaři a ordinace

Zdroje: wikiskripta.eu, nzip.cz, szu.cz, zdravi.euro.cz

Často kladené otázky

autor:

MUDr. Andrea Minichová